rozhovor s Gerardem Wayem

14. září 2007 v 23:56 | rozyna |  My chemical romance
Na začátku chci upozornit všechny kdo mají co dočinění s Waycestama. Zaměřte se na třetí odstavec od spoda...Já u toho nemohla smíchy :)

Slyšíte to? Dunění nohou, bubny, drsný řev. Vaše srdce naplňuje strach a pak se objeví oni. Roztrhané vlajky poletují ve vánku, černé konfety šlehají do bledých tváří, a masa lidí, od spěchajících dam po útlé teenagery s kapucí, neoblomně pochoduje ke své kapele. Pokud se nebudete hýbat, proderou se přímo přes vás, miliony lidí vás zašlapou do země a nebudete moct dýchat. Je to nezadržitelná síla, kterou se My Chemical Romance stali. Vítej, ať už jsi přítel nebo ne, v černém průvodu.

V roce 2004 vydali My Chemical Romance koncepční album, které na mnoho lidí zapůsobilo. Kapela neoblomně vysvětluje své vize, které z 'Three Cheers For Sweet Revenge ' udělaly krvavé mistrovské dílo.
Deska 'The Black Parade ' je úplně jiná káva než její chaotický předchůdce - je více zvažovaná a budovaná, méně strohá a jedovatá - a z toho důvodu se změnilo i chování jejich tvůrců. Každému z nich natáčení desky něco vzalo, ale díra se naplnila novou silou, novou důvěrou a pocitem, že už navždy budou mít svou identitu.

Gerard Way stále vstupuje do místnosti s přirozenou nejistotou muže konfrontovaného cizími lidmi. Nenaparuje se jako rocková hvězda vědomá si toho, že je úspěšná, prachatá a přitažlivá. Odkládá čepici, prohrábne si vlasy a rozhlíží se. Gerard má naplánovaných několik rozhovorů těsně za sebou. Naštěstí je Way upovídanej chlápek a poháněný kofeinem může mluvit o úplných hloupostech.

Jakmile mají za sebou první z dvou turné po Velké Británii s deskou 'The Black Parade ', která válcuje hitparády, přichází pocit zklamání z dnešního jednání. Nezdá se, že by byl zvědavý na otázky typu 'TBP je o Pacientovi?' Po jejich upřímném online rozhovoru dva měsíce před vydáním desky tu už není moc, na co se ptát. Možná je na čase zkusit osvědčené vtipkování na téma oblíbené barvy.
"Jo.." směje se a zapaluje cigaretu. "Zjistil jsem, že hodně lidí chce slyšet pořád ten samej příběh. Zaregistroval jsem to hlavně v době, kdy jsem byl konečně čistej. Jako kdyby si novináři přečetli určitej článek a řekli si´Fajn, chci tyhle odpovědi, takže se zeptám na ty stejný otázky´."

Jak hloupé. Ale je bezpečné zeptat se, jestli se o novém albu ještě něco neví? Byli jste mimořádně otevření ke všemu, co se ho týká...

"Je to tak, že Revenge byla jako... prostě to z nás vypadlo samo. Prostě to ze sebe dostaneš ven a potom se ptáš, o čem to vlastně mluvíš. Protože jsem byl vážně hotovej z toho, že moje babička umřela. Byl jsem nasranej na katolickou církev. Byl jsem zklamanej z toho, že mě ignorovali, byl jsem unavenej z toho, že mi nadávali do teploušů, štvalo mě hodně věcí. Revenge byla vlastně odpověď na všechny ty sračky, který na nás naházeli, takže nebylo moc o čem mluvit, ale tahle deska... je tu toho tolik, o čem by se dalo bavit, protože odpovědi musíme hledat uvnitř."
"Nic tragickýho, žádnej velkej zmatek, prostě jsme museli prozkoumat sami sebe, museli jsme to ze sebe dostat, podívat se, co je uvnitř nás a zjistit, jak jsme oškliví. Z toho pak vzešly tyhle skvělý songy a úžasnej příběh, a my měli o čem mluvit" odmlčí se, aby nabral dech, "a taky máme na desce Lizu Minelii..." Ta přislíbila své hlasové služby songu 'Mama' zdarma, a úplně náhodou je zvyklá veřejně označovat svou slavnou matku "Mama", a nikoliv "Mom" jako ostatní Američané. Opravdu.
Právě 'Mama' je zřejmě songem, který TBP povyšuje na umělecké dílo. To neznamená, že by byl zbytek bezvýznamný, ale tento, přes čtyři a půl minuty trvající, epos, zkrátka bourá hranice; od šílených kytarových partů přes Gerardovo jízlivé křičení 'mama, mama' k francouzskému popěvku až po závěrečné ublížené vzlykání. Je to jako jízda na horské dráze, která je, v souvislosti s touhou kapely po teatrálnosti, silně propracovaná.
"Je to nabubřelá a přehnaná nahrávka," zubí se a trošku zmírňuje, "Nemyslím, že by to bylo unáhlený. Jako bych odčinil svý jednání…" zašklebí se. "Tuhle frázi nesnáším, ale... Už nejsem na ničem závislej, kromě cigaret a kofeinu, takže jsem si prostě navyknul na intenzitu, jako třeba stát na vrcholu pitomý budovy a zírat dolů. Bylo to tak, jak bych to vytvořil já, a myslím, že tyhle chvíle jsou blíž našemu prvnímu albu..."

Změna, oproti dřívějším deskám, je patrná především z Gerardových textů: dříve se vyžíval v tom, napěchovat hodně do mála a osekat to do podoby popové hudby, což mu umožnilo, aby si psaní textů plně osvojil. Výsledkem je, že v jeho hlase je více struktury a přizpůsobivosti, písně jsou všude kolem vás, mají přesvědčivé podání... Není potřeba držet se papíru s texty.

Gerard dokázal, že co se týče představivosti, ví co chce. V roce 2004 řekl, že původním nápadem pro video k 'I´m not Okay (I Promise)' bylo něco ve stylu "přehlídky Ferrise Buellera. S krví." Trochu déja vu, ne? Refrén 'Three Cheers' se vyskytuje ve 'Sleep', jeho řádky jsou pronásledovány upíry, a místo aby povstal, rezignuje ('The End.'). Nemá smysl pitvat se v otázce života a smrti. Ale navzdory uchopení těchto závažných témat, je zřejmé, že se vyhýbají tomu nejzáhadnějšímu - otázce života po smrti. Smrt tě může vzít na třeskutou přehlídku, ale kde tě zanechá? Upřímně, Gerard nesnáší dvě témata - náboženství a politiku. Tlačit na pilu je v tomto případě ožehavé.

S matným úsměvem říká: "Já věřím v duchy, ale taky jsem skeptik. Líbí se mi myšlenka, že tam dál něco je, jinak to nedává smysl. Nebo jsme jenom záležitostí biologie, vyvinuli jsme se z pulců nebo chaluh? Ale odkud se to vzalo? Věřím ve vývoj."
To by ale, podle Bible, bylo popření Boha.
"Nevím," zamyslí se, potom rozhodně zavrtí hlavou. "Ne, můžeš věřit v boha. Řekněme, že všechno vzniklo ze zrnka písku, ale kdo ten písek stvořil? Je to stejná kravina jako chtít vědět, jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Pokud jde o mě, k tomu, abych mohl dělat, co dělám, musím v něco věřit."
Psát takové texty, u tebe určitě nejde o víru v nějakou vyšší bytost, ale o víru v lidské předpoklady; že žiješ, rosteš, cestuješ a zemřeš, a ne v to, jestli se staneš duchem nebo jenom prostě shniješ v zemi. Nakonec, to svým způsobem náboženství přehlíží.
Přikývne, "Jo, i když mluvíme o duchách, upírech nebo fantastických přestřelkách, je to pořád v mezích člověka, pořád je to jen taková metafora. Máš pravdu, songy vždycky byly studiemi lidskosti. Například 'The Ghost of You' není o válce, ani video o ní není, je to o lidskosti. Proto nemluvíme o politice. Víc nás zajímá jak spolu lidi návzájem jednaj."

Taková je dvojnost MCR; hrozí nebezpečí, že se budete dívat příliš hluboko, až se v té hloubce ztratíte, ale oni vždycky dovedli psát veselou nekontrolovatelnou hudbu, která by vytvořila rovnováhu. Nikdy tuhle dovednost nepotřebovali tak, jako při natáčení desky 'The Black Parade'.
"Zjistil jsem, že hudba je nevázaná a plná života, ale jo, při natáčení nastal okamžik, kdy to bylo všechno extrémně temný," připouští, předkloní se a proplete si prsty. "Byli jsme ve starým domě (Paramour Mansion Studios), kde strašilo.Bylo to spíš na škodu, měli jsme co jsme chtěli, ale odcizili jsme se, byli jsme izolovaní, paranoidní, šílení, nespolečenští, uzavření do sebe ve svých pokojích… a pak ten song, 'Famous Last Words', byl jako paprsek slunečního světla, spása, kterou jsme potřebovali, abychom tu desku natočili."
"Napsali jsme to, a jestli nás to rozplakalo nebo rozesmálo, tak to bylo dobrý. Byl čas dát to na desku. Jsou tam věci, který nás doslova rozesmávaly k smrti, jako třeba 'Blood', kde je, 'doktoři a sestřičky mě tak zbožňují, ale je to dost znepokojivý, protože jsem vážně jen hnusnej kus hovna' a pak je tam ten britský hlásek, 'ou díky', a Bože, to je tak bláznivý dát tohle na desku, ale my to udělali! Třeba 'Disappear', to je prostě svévolný 'fuck'. Prostě jsem se tak rozčílil, že jsem fuckoval! A teď je to na desce" směje se.

V průběhu psaní a natáčení v Paramouru se vlastně fuckovalo pořád. Poprvé se také objevil nápad vytvořit kapele alter ego. Ten se později stal plnohodnotným přáním.
"Během nahrávání jsem si uvědomil, 'moment, vždyť my hrajem jiný postavy'," rozvíjí myšlenku Gerard. "Museli jsme se stát novou kapelou, abychom tu desku vůbec nahráli, ať to stojí, co to stojí. A museli jsme tu bejt jeden pro druhýho za všech okolností, takže si myslím, že díky hudebnímu vývoji jsme se vyvíjeli i psychicky."
"K představení desky jsme potřebovali i něco fyzickýho, protože s sebou přece nemůžeme průvod tahat všude, tak jsem řekl 'Co je to? Je to kapela? Tahle kapela se jmenuje The Black Parade, ale co jsou zač? Co dělají?' Říkal jsem si, že by mohli trochu popichovat," chichotá se, "ale představil jsem si tu kapelu z trochu jinýho úhlu, jako že nemají televizi nebo mobily, nevědí, co je to DVD a myslím, že to vzešlo z věčný touhy žít v bublině."

Zatímco fanoušci v Anglii si budou muset na to, co MCR svou představivostí stvořili, počkat až do března, Gerard přemýšlí nad tím, že "bude zajímavý zjistit, jaký to bude, žít jako Black Parade " zamyšleně a tajnůstkářsky se rozhlédne a zableskne se mu v očích. "Strašně se mi ten název kapely líbí. Kéž bychom ho mohli změnit (MCR). Miluju Black Parade, zní to tak hrozivě," svěřuje se. "Ne, zní to jako Black Sabbath." Se smíchem se uvelebí zpátky do pohovky.

Na někoho, jehož obličej je všude, Way zdánlivě nehledí na fakt, že on a jeho spoluhráči visí na stěnách v pokojících po celém světě. Pošlete ho do ulic bez doprovodu a skončí pod skrumáží jako lívanec. Přesto je v rozpacích, když si vybaví okamžik, kdy jeho vlasy způsobily povyk. Ano, mluvíme o vlasech.

Od prvního rozhovoru s MCR pro Disorder vyzařuje z Gerarda určitý magnetismus, který souvisí s životem rockové hvězdy. Když ale vezmete v úvahu, že si přinesl vlastní kafe, při rozhovoru není střeženou osobností a že se jeho kožená bunda objevila už v tolika záběrech, že by potřebovala vlastního asistenta, uvědomíte si, že vůbec nemá zájem obtěžkávat se drahými ozdobami. Ten vrtkavý prst slávy opravdu ukazuje přímo na Gerarda Arthura Waye. Tak jaké to je být tebou, chyceným ve světlech reflektorů?
"Myslím," uvažuje a kouše se do rtu, "že vás to rozhodně změní, ale snad jen v tom smyslu, že vás víc hlídají. Pořád mám svý tři nejlepší kamarády, jsou opravdoví, takoví, kteří mi zůstanou," říká s kamennou tváří, "ne proto, že bych jim za to platil, že jsem se nezměnil. Sláva mi nedala pocit identity, bylo to cestování s kapelou, to ostatní jsou jenom blbosti. Cítím se stejně, jenom si víc věřím."

Lidé v něj věří, protože často mluví k těm, co se cítí jako outsideři. U My Chemical Romance to nebyla jenom hudba, které se dostalo posměchu od prošedlých chlápků, kteří baží po majetku 'Tohle není rock'. Ačkoliv Gerard trvá na tom, že se nikdy nepovažovali za atraktivní, je tu něco, co svědčí o opaku. Stačí krůček a ocitnete se v dost zvláštním světě známém jako fan fiction. Nejčastějšími oběťmi z MCR jsou Frank Iero, Gerard a Mikey Way, kteří jsou postaveni do záludných žánrů typu Ferard a Waycest. Kam to směřuje?
Od snímků na YouTube, které mapují zakázanou (a vymyšlenou) lásku mezi Frankem a Gerardem až k tvrdším příběhům, které postavily Wayovi do dost kompromitující pozice, je to šokující. Nejlepší je zeptat se Gerarda rovnou.
Gerarde, slyšel jsi o počinech Waycest a Ferard?
Povzdechne si, čeká potíže. "Ne..."
No, celé je to o tobě a Frankovi, nebo tobě a Mikeym, jako o milencích.
Obočí mu vystřelí nahoru "Páni!," říká šokovaně. "Ou páni! Ehm... Jako Ferard, nějaká taková fikce existovala o Panu Spockovi a Kapitánu Kirkovi, takže myslím, že to jenom reprezentuje to, že máme velkou základnu fanoušků, kteří nás uctívají."
Ano, ale oni přece nebyli příbuzní.
Kroutí se, "Hm."
Zkrátka je to vulgární. Ale směje se, "No jo, je to trochu vulgární, ale je to docela vtipný. Spíš to beru jako srandu než vulgaritu."
Možná, ale nečteš to.
"Ne, ani nebudu." zubí se.
Ale to příjdeš o tu scénu ve sprše - ty, Mikey, spousta mýdla a... jsi v pořádku?
Gerard se sesune do křesla, jakoby měl dostat infarkt, pak se napřímí. "Ou, promiň. Pokud jsem v pohodě, může to projít hladce. Jediná věc, o který nemluvím, je moje soukromí, všechno ostatní je hra."

Vypadá to, že jeho narozeninová party už se chystá… jak se žije život toho, o jehož soukromí se fanoušci dohadují?
"Je to pořád stejný," zní jeho odpověď. Jen se směje, "Hodně pracuju, ale stojí to za to, proto nemáme žádnou pauzu. Máme co říct, nehrajeme jenom songy, jsme mnohem víc než jenom kapela."
A není pochyb o tom, že se s ním nikdo nebude přít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama